Kázání faráře Josefa Adamce – Lk 24,13-35, 22.4.1946

„Co je skvostnějšího než zlato? Světlo slunce! Co nás více občerstvuje než světlo? Rozhovor.“

Tato slova básníkova by se, milí přátelé, nehodila na většinu našich rozhovorů. Neboťtémata našich rozprav po celou cestu našeho života jsou nejvíce vnější starosti a zájmy. Jsou to často prázdná slova, z nichž těžko jednou budeme skládat účty, slova, za která se ve chvílích sebezpytování musíme stydět, slova, o kterých by snad mohl básník říci: Co nás nejvíce ubíjí, je rozhovor.

Zvláště, jak dnešní člověk užívá svátků, je v tomto směru příznačné. Je zvykem o svátcích konat návštěvy. Člověk si zajde na „kousek řeči“. Často si vyjdeme také na procházku do přírody. Ale rozhovor, který se zde vede, pokud člověk nemá již úplně otupělé svědomí, bývá převážně stísňující. Velikonoční procházka obvykle končí tupostí nebo špatnou náladou, takže je člověk rád, že svátky skončily a může se opět zapadnout do svého povolání.

Tak tomu nebylo při velikonoční procházce dvou učedníků, kteří šli přes pole do Emauz. Byl to klasický rozhovor, nad nímž by musel básník propuknout v jásot a hledat ještě vznešenější přirovnání.

Čím se jejich rozhovor zabýval? Zoufalství pronikalo jejich srdce. Předtím se setkali s Mistrem, poznali jeho velikost, nekonečnou lásku, pokládali ho za dávno toužebně očekávaného Mesiáše. Potom ale přišel jeho hrozný konec: potupná smrt na kříži. Nebylo nyní vše skončeno? Nebyla celá jejich naděje rozbita? Nebyl jejich ideál o zářivé budoucnosti jejich národa zničen? Musí nás uchvátit ona hořká bolest těchto dvou lidí putujících do Emauz, bolest, kterou dobře známe, když naše ideály klesly do prachu, když tvrdá, krutá, střízlivá skutečnost zničila naše nejkrásnější a nejsvětější sny. Bez naděje v srdci putují učedníci do šerého večera. Mocné problémy a nesčetné otázky o záhadě posledních dnů, na něž nenacházejí odpovědi, otřásají jejich nitrem.

Ale cestou se k nim přidruží kdosi třetí. Nepoznávají ho.

A hlas třetího zaznívá v jejich srdcích, jako by k nim Mistr promlouval: „Zdaliž Kristus nemusel toto trpět a vejít do své slávy?“ Tak jim odkrývá pravý vnitřní smysl události na Golgotě, a tím i smysl pozemského bytí vůbec. Utrpení má smysl? Nové, neslýchané slovo pro jejich sluch! Smrt není koncem, nýbrž začátkem nového, vyššího života? Učedníci se chvějí při této odvážné myšlence. V úžasu onemí. Jedinou odpovědí, kterou nacházejí, je, že ho prosí, aby zůstal s nimi, když chtějí vejít do příbytku. Je večer. Slaví s ním večeři. A podle způsobu lámání chleba Ho poznávají. V té chvíli jim ale mizí, neboť již není s nimi, vedle nich, nýbrž v jejich nitru.

Milí přátelé, prožíváme-li vnitřní boj o správný zážitek tajemství Velikonoc, bojujeme-li ve svém nitru o správné putování životem, o důstojné obcování s lidmi, pamatujme na dva učedníky jdoucí do Emauz. Je pravda, že musíme vstoupit zase do všedního dne. Všední den, život, ničí vždy nejlepší a nejsvětější přání našeho srdce, strhuje naše ideály do prachu. Kalí původní zář lidského společenství.

Zachováme-li si však na cestě životem – a to může každý – problémy a otázky o nejvyšších pravdách božského působení a lidského bytí, půjde Zmrtvýchvstalý neviditelně s námi. A vždy, kdykoli bude naše srdce hořet, můžeme vědět, že je to On, který nás poučuje a posiluje, On, který pravil: „Kde jsou dva nebo tři ve jménu mém, jsem uprostřed nich“.

A vždy, když chceme vejít do příbytku svého nitra, ať je to při meditaci, nebo při svatém Obřadu posvěcení, požádejme Ho, aby zůstal s námi. On je duch svobody a vchází jen na přání člověka.

Pak ale zůstane s námi navždy, v celém našem životě, i v tom všedním.

Je však něco všednějšího než chléb, který denně požíváme? Je však něco posvátnějšího než chléb na oltáři, který přijímáme?

Zde mizí Kristus našim zrakům, neboť vstupuje do našeho nitra. Zázrak velikonoční se uskutečňuje: Z mrtvých vstalý Kristus v nás! Mystérium Golgoty v nás! Jeho tajemství jsou odhalena, jasná. Jaký to mocný, otřásající zážitek, v němž jsou všechny osobní strasti a radosti jen vybledlými, bezvýznamnými obrázky.

A člověk by nesnesl tento nekonečně velký okamžik, musel by se v tu chvíli rozpadnout v prach a popel, kdyby Kristus nebyl životem v jeho duši, kdyby se „Kristus sám se neobětoval na oltáři jeho duše.“

Ano, budiž tak.

Související články

O vztahu sňatku ke Slovu

Stáhnout jako PDF verzi Svatba neboli svátost manželství je poslední svátostí v jejich celkovém organismu, neboť určitou dobu po svatbě se obvykle narodí dítě a následuje křest…

Číst dále

O vztahu kněžského svěcení ke Slovu

Stáhnout jako PDF verzi Každý, kdo umí naslouchat evangeliu, může se ve Spoločenstvu kresťanov stát jeho členem a každý, kdo umí evangelium zvěstovat, může se v něm stát kněžím.…

Číst dále