O vztahu kněžského svěcení ke Slovu
Každý, kdo umí naslouchat evangeliu, může se ve Spoločenstvu kresťanov stát jeho členem a každý, kdo umí evangelium zvěstovat, může se v něm stát kněžím. Tak lze vyjádřit základní vztahy člověka ke křesťanskému společenství, které usiluje o obnovu náboženského života. Je samozřejmé, že v této souvislosti neznamená evangelium jen text v knize, který vypráví o víceméně známém obsahu, ale znamená něco, v čem je síla a život. V předchozích článcích jsme popsali, jak svátosti různým způsobem přispívají k prožívání slova jako něčeho, co žije a tvoří. V tomto článku budeme hovořit o tom, jak se kněz během výuky na semináři připraví na pravé zvěstování evangelia a jakou pomoc mu nakonec poskytne kněžské svěcení, aby to ve své další službě dokázal naplňovat.
Výuka budoucích kněží na semináři je velmi různorodá. Zahrnuje přírodovědné, filozofické a duchovědné předměty, které mu dají základ živého světonázoru. Starý a Nový zákon se probírají jednak z obsahové a historické stránky, jednak z hlediska jejich vztahu k vývoji lidského nitra. Určité znalosti řečtiny jsou rovněž dobré, aby budoucí kněz dokázal porozumět původnímu textu Nového zákona alespoň do jisté míry. K tomu se přidávají hodiny tvořivé řeči a eurytmie, aby si student osvojil vztah ke slovu z hlediska rytmu a hlásek a dokázal je vnitřně prožívat. Skutečnost, že slovo není jen abstraktní sdělení vnějšího obsahu, ale že je samo o sobě výrazem duchovních tvořivých sil, nemá zůstat pouhou myšlenkou, ale zážitkem celé duše. Další předměty, jako jsou například svátosti, pastorace nebo výuka náboženství, zde nejsou důležité.
Člověk, který je takto připraven, by jistě zvěstoval evangelium jinak než někdo, kdo připraven není. Jeho slovo by bylo prodchnuto porozuměním, duševním teplem a krásou vnějšího výrazu. Měl by k dispozici nejlepší lidské síly. Jeho slovo by však přesto zůstalo slovem lidským. Teprve kněžské svěcení přidá to, co slovo učiní skutečně Slovem Božím, a co člověk sám ze sebe mít nemůže. Přidá sílu jako dar či milost duchovních světů, aby skrze člověka mohly ve světě působit božské síly, které by jinak ve světě působit nemohly. Vědomí této milosti zároveň vzbuzuje pokoru i odpovědnost; pokoru, neboť před každým zvěstováním evangelia prosí kněz o milost, aby se k tomu stal hodným, a odpovědnost, neboť má ve svém slově dát prostor Kristovu požehnání. Tak to slyšíme v modlitbě Obřadu posvěcení, která předchází zvěstování evangelia.
Jak tedy vypadá kněžské svěcení v jednotlivých krocích? Tato svátost je vložena do Obřadu posvěcení člověka. Po epištole zazní úvodní modlitba, v níž se vysloví, že kandidát se má stát služebníkem v slově působící moudrosti Kristovy.1 Jako takový má „v lidském slově zvěstovat Slovo Boží“. Obřad pokračuje tím, že svěcící kněz připraví slovy zmíněné modlitby kandidáta na zvěstování evangelia, jako by to chtěl udělat sám. Místo toho však připraví kandidáta, aby to mohl udělat on. Jako první krok samotného svěcení nakreslí před jeho tělem velký kněžský kříž s dlouhou svislou čarou, dlouhou vodorovnou čarou a kruhem kolem průsečíku. K tomu řekne: „Ty, činně myslící Boha Otce, silně vnímající Boha Syna a mocně chtějící Boha Ducha, slouž Kristu ... Zvěstuj jim (tedy lidem) jeho duši uzdravující podstatné slovo.“ Potom mu přehodí štólu přes šíji jako znamení kněžské hodnosti. Nyní on zvěstuje evangelium poprvé jako kněz. – Štóla je před tělem zkřížena. Vzniká tak zajímavý znak: nahoře je štóla uzavřená, dole otevřená. Nahoře tvoří vnitřní prostor, dole se otevírá do světa. Slovo, které má být zvěstováno, žije nejprve v duši, ale s dechem proudí do světa. Vnitřní a vnější svět se spojují. Už zde je možné pocítit větší skutečnost takového slova oproti běžnému slovu. Může v něm žít skutečné tvořivé božské Slovo.
Potom pokračuje Obřad posvěcení obětováním. Po něm následuje další část svěcení. Svěcící kněz se zeptá kandidáta, zda cítí vážnost předchozí části svého vývoje. Kandidát má odpovědět: „Ano, staň se tak.“ Pro něj tento okamžik znamená vnitřní překročení prahu do duchovního světa, a proto je spojen s hlubokou vážností. Po odpovědi může svěcení pokračovat. Svěcící kněz nakreslí svěcenym olejem kříž na čelo kandidáta, dva kříže na jeho ruce a nakonec mu dá tři kapky oleje na temeno. Stejný olej se používá i při posledním pomazání, čímž se podtrhuje blízkost k prahu duchovního světa. Ke kříži na čele říká svěcící kněz: „Síla duchovního slova ať tě naplní, když na oltáři Kristově zvěstuješ jeho uzdravující slovo svému sboru.“ Síla pravého zvěstování tedy přichází z duchovního světa. Je to ono „více“, než je samotné lidské slovo. Podobné posílení dá olej na ruce pro kněžské konání a olej na temeno pro jeho celkový vztah ke sboru.
Po přeměňování následuje třetí část svěcení. Svěcící kněz řekne, že budoucí kněz, když je vyslán před svůj sbor, má neustále pociťovat Kristovu přítomnost a nic nekonat bez tohoto vnímání. Přitom se dotkne jeho hlavy a hrudi. Potom (pokud je více kandidátů, po dokončení tohoto aktu pro všechny) následuje zvláštní úkon: celebrující kněz zakryje kalich a obejde s kalichem v ruce směrem doleva všechny přítomné kněze. Vytvoří kolem nich jakoby zlatý kruh. To naznačuje, že kněz, když něco dělá jako kněz, působí vždy ze síly kněžského kruhu a ne ze síly své osobnosti. Ta je sluhou, dobrým nebo méně dobrým. Na tom nezáleží, ale na tom, kolik Kristových sil může skrze něj působit. Proto je možné následně hlásit: „Co řekne, je mezi vámi řečeno z Ducha Kristova.“ Je to vysoký nárok, kterému může budoucí kněz odpovídat pouze ze sil kněžského společenství. Přitom samozřejmě zůstává i obyčejným člověkem, který je v okamžiku zvěstování „Božího slova“ samotným zprostředkovatelem vyšších sil.
Ve třech významných krocích se kněz připravuje na zvěstování evangelia. Učí se vyslovovat slovo celým člověkem, tedy tak, že je nesené jasnou myšlenkou i citem pro hlásky a rytmy, a že je nakonec uchopené živým dechem. Jako znamení toho nosí štólu. Ve druhém kroku, v pomazání olejem, se mu přidává síla z duchovního světa, kterou se tento svět může projevit přímo v lidském slově a povýšit je na skutečné Slovo Boží. Ve třetím kroku si má uvědomit přítomnost Krista v každém svém projevu, jako by se Kristus skrze jeho slovo sám chtěl darovat lidem. To vše může vzbudit pocit, že naše slovo může růst a přijímat do sebe stále více ze života, síly a přítomnosti samotného Krista a stát se tak skutečným Slovem. Tato možnost se otevírá všem lidem. Kněz touto cestou jen jde napřed.
Frank Peschel
1 - Ve Spoločenstvu kresťanov jsou stejným způsobem svěcené i ženy. Mužský rod se zde používá pouze proto, aby text nebyl přetížen.