O vztahu posledního pomazání ke Slovu
Okamžik, kdy přijde kněz, aby umírajícímu člověku poskytl poslední pomazání, bývá vážný, ale většinou nikoli temný. Situace může být velmi různá. Umírající může být doma či v nemocnici, může mít velké bolesti, nebo být jen slabý, může být při vědomí, nebo ne. Vždy však musí ještě žít. Na celkové situaci závisí průběh svátosti.
Pokud je umírající ještě při vědomí a dokáže mluvit, předchází samotné svátosti rozhovor. Tváří v tvář blížící se smrti nastává chvíle zpětného pohledu na uplynulý život. To, co zaznívá v této vážné, ale zároveň slavnostní chvíli, má nejrůznější povahu podle situace, v níž se umírající octl. Může to být uvolněný pohled do minulosti, naplněný vděčností za všechno, co život daroval. Nezřídka se ukazují jasné linie nebo motivy, které spojují jednotlivé životní události do jedinečného celku. Může se stát jakoby slyšitelným „slovem“, kterým osud promlouval k člověku. Často však umírající vyslovuje něco, co ho tíží, snad nevyřešenou situaci s blízkým, ale i skutečný špatný skutek, za který se chce omluvit. Občas vyslovuje také tajemství, o němž dosud nikdy nemluvil – něco zatěžujícího, nebo i něco potěšujícího. V takovém rozhovoru vždy vládne vědomí, že vlastní slovo brzy umlkne. Jako dozvuk rozhovoru mohou zaznít slova zpovědi, která poukazují na ideál budoucího člověka, žijícího v lásce k Bohu a k lidem. Ano, smrt není koncem člověka!
Pokud umírající dokáže ještě alespoň trochu jíst a pít, je možné mu poskytnout přijímání. Občas může přijímat pouze drobeček chleba a kapku vína, ale i to znamená úplné posílení Kristovým tělem a krví. Vzkříšený Kristus již nemluví pozemskou řečí, ale slovo je v něm stále živé: jednak slovo, které vyslovoval během svého života a které slyšíme v evangeliu, jednak Slovo, jímž v dávných časech stvořil svět i člověka a které na Golgotě obnovil. Obojí má sílu uzdravit duši skrze přijímání chleba, jako Kristovo tělo. A víno, jako Kristova krev, dodává duši sílu v zápase s jejími slabostmi. Přijímání je tak skutečným posílením na další cestě k bráně smrti.
Poté následuje samotná svátost posledního pomazání. Nejprve kněz čte velekněžskou modlitbu podle Janova evangelia. Umírající člověk poslouchá, jak se Kristus u božského Otce přimlouvá za učedníky a za všechny budoucí křesťany, tedy i za něho. V tom žije velká útěcha a duševní posílení. Potom kněz třikrát udělá kříž posvěceným olejem na čelo: jeden kříž nad levým okem, jeden nad pravým okem a třetí doprostřed čela. K prvnímu kříži řekne: „V uzdravujícím oleji, který mimo tvé tělo nese ducha do výšin, cítíš se v proudu života.“ Olej mu poskytuje jakousi ochranu, v níž se může cítit vynášen do výšin ducha. K druhému kříži řekne: „Přijmi Kristovo požehnání jako životodárnou sílu. V ní působí život, vítězící nad vším mrtvým.“ Kolik mrtvého má člověk v sobě! A nyní slyší, že z Krista vychází život, který překoná vše mrtvé. Nakonec kněz řekne ke třetímu kříži: „Kristův silný duševní život vede v slabých tělech od bytí k bytí skrze všechny okruhy světů.“ Všechna tato slova nejsou pouze útěchou, ale bytostnou silou, v níž se umírající může cítit zachráněn. Smrt není konec, ale přechod k dalšímu, byť jinému životu.
Při této svátosti se používá olej. Běžně je to olivový olej, ale může to být i jiný, například sezamový olej. Je zajímavé, že olej se v rostlinách tvoří většinou v semenech, klíčcích nebo plodech. Olej se tak vyskytuje jakoby na konci vývojového cyklu, který však přechází do nového vývoje. V okamžiku posledního pomazání se život uzavírá a stává se jakoby semenem, které čeká na nový růst. Svátost pomazání pomáhá uchránit toto semeno před rozpadem a přenést je do úrodné půdy, aby znovu ožilo.
Nejmocnějším koncem starého vývoje, přecházejícího v nový začátek, je okamžik Kristovy smrti na Golgotě. Tehdy skončilo první stvoření a začalo stvoření nové. Golgota znamená lebka. Stály tam tři kříže. Při posledním pomazání se také dělají tři kříže na lebku – na „Golgotu“. V tu chvíli je umírající zcela proniknut silou mystéria na Golgotě. Tam Kristus vyslovil poslední pozemská slova: „Dokonáno je.“ Jeho lidské slovo pak zmlklo. Začalo however růst do sfér duchovně-vesmírného Slova, tvořícího Logos. I slovo umírajícího zmlkne. Pomocí posledního pomazání však také začíná růst do výšin.
Frank Peschel