Co je to: oltář? – část druhá

První článek popsal vnější podobu oltáře, jak jej používá Společenství křesťanů. Zjistili jsme, že má devět prvků, které se od sebe odlišují jak ve vnější podobě, tak ve vnitřní povaze. Jsou to: korpus, deska, barevná látka, substance, slovo – zastoupené knihou, hořícími svícemi a obrazem s křížem, žehnající rukou a tváří Kristovou. Jsou to trojaké trojice, které zdola nahoru znamenají cestu od prostoru, přes dění v čase, k věčnému bytí. Následující úvahy mají ukázat, jak to souvisí s člověkem i se samotným Kristem.

***

Korpus zabírá nejvíce prostoru. To je vlastnost všeho tělesného. Už samotné slovo korpus na to poukazuje, a tak odpovídá tomu v člověku, co je v něm tělesné povahy. Představuje hrob. To může vyvolat zvláštní pocit, když to spojujeme s představou vlastního těla. Tělo jako hrob! Pravda, tělo nás činí smrtelníky, ale je zároveň tím, co všechno ostatní nese. – Deska znázorňuje bílým ubrusem prostřený stůl. Na něm stojí kalich s patenou, které jsou, nebo budou během obřadu, naplněny chlebem a vínem, tedy substancemi ze světa rostlin. I kadidlo má stejný původ. Deska neboli stůl se nám tedy ukazuje jako představitel životních sil, které působí i v člověku a dávají mu život. – Barevná látka, která visí na přední straně oltáře, oslovuje náš cit. Tento cit tu ještě není spojen s prožitkem konkrétního obřadu, ale se slavnostní dobou, a je proto jakoby stálejší. Otevírá však svět duše.

Do světa duše se naplno vstoupíme, když začíná samotný obřad. Co všechno můžeme prožívat během obřadu! Uprostřed oltáře například stojí kalich, nejprve zakrytý a potom odkrytý. Má určitý tvar. Dolní část stojí pevně na podkladu. Nese střední část, která připomíná květní lůžko. Z něj se nakonec zdvihá číše jako kalich květu. Tento tvar si můžeme jakoby přeložit do jazyka duše. Zdravá duše se pevně opírá o pozemský svět, ale umí se nahoru otevírat výšinám ducha a přijímat do sebe jejich dary. Neboť v kadidle můžeme spatřit obrazné vyjádření oddanosti duše. Ve všem, co má takovýto vnější tvar, můžeme vidět obraz něčeho duševního. – Dále tam zaznívá slovo, které přináší další zážitky. Jeho svět je ovšem tak bohatý, že nelze dojít k nějakému konci. A ticho nad tímto dějem září světlem sedmi svící, stejně jako naše myšlenky osvětlují všechno, co žije v naší duši.

Nad oltářem je obraz Krista umístěn tak, že není ani příliš blízko, ani příliš daleko. Máme k němu jistý odstup, ale není nám nedostupný. Můžeme k člověku, který je tam zobrazen, navázat přímý vztah jako k příteli. Víme, že nepodléhá lidským slabostem, ale že je zná. Proto nás umí utěšit a povzbudit. Skrze jeho obraz si ho dokážeme představit jako člověka, ačkoli je zosobněním nejvyšší božské moci. Tak se nám ukazuje jako nejvyšší cíl člověka, po kterém v životě můžeme toužit. Kříž nám říká, že na této cestě musíme podstoupit utrpení, žehnající ruka říká, že nás na této cestě chce provázet svou milostí, a samotný jeho obraz říká, že nás miluje se vším, co v nás žije. Tak si můžeme uvědomit ducha, který v nás žije a působí, a kterému se máme stále více připodobňovat.

Tři trojice oltáře, které se účastní dění Obřadu posvěcení, jsou obrazným výrazem tělesného, duševního a duchovního bytí. To má i člověk. Můžeme se odvážit říct, že oltář je během obřadu také člověkem? Člověkem, který je sice jiný než náš soused, nebo my všichni, kteří jsme z masa a krve, ale který je přece člověkem? A můžeme se odvážit říct, že tento neobyčejný člověk-oltář je samotný Kristus, který se nám během Obřadu posvěcení takto zjevuje? Který nám kdysi slíbil svůj nový příchod a který je v této hodině mezi námi? Oltář by pak nebyl jen něčím náhodným, co by mohlo vypadat úplně jinak, ale musí mít tuto podobu, aby se Kristus mohl zjevovat mezi námi, když mu během obřadu dáme k tomu příležitost.

Frank Peschel

Související články

O vztahu sňatku ke Slovu

Stáhnout jako PDF verzi Svatba neboli svátost manželství je poslední svátostí v jejich celkovém organismu, neboť určitou dobu po svatbě se obvykle narodí dítě a následuje křest…

Číst dále