O oblacích

Blíží se svátek Nanebevstoupení. Je to svátek, kdy lidé často vyrážejí na výlet do přírody. Je zajímavé, že podobná nálada panuje i v epištole a především ve vsuvce Obřadu posvěcení této doby. Slyšíme tam, že ať náš chvalozpěv kráčí v jeho stopách. To nás přímo vyzývá, abychom vyšli ven do přírody a zpívali chvalozpěvy. A dále slyšíme: Naše duševní oči ho zří v oblačném bytí, jak žehná bytí pozemskému. Podobně praví i evangelium, že v den Nanebevstoupení byl Kristus vzat do nebes a oblak ho zakryl před zraky učedníků. Proto bude podnětné zabývat se v této době oblaky, aby nám prozradily něco ze svých tajemství.

***

Už první otázka zní podivně: Patří oblaky k nebi, či k zemi? Vždyť každý pohled vzhůru nás poučuje, že patří k nebi. Hned se to však jeví jinak, když třeba vyletíme nahoru letadlem. Z výšky je jasné, že patří k zemi. Zřejmě patří k oběma oblastem, nebo jsou něčím mezi nebem a zemí. Tato vlastnost, že jsou něčím mezi dvěma polaritami, se ukazuje stále znovu. Známe například světlé a tmavé oblaky. Nikdy však nejsou tak tmavé, jako mohou být předměty na zemi, a nikdy nejsou tak světlé jako slunce na nebi. Pohybují se. Jsou na pohled pomalejší než například ptáci, ale rychlejší než slunce či měsíc. Jsou těžké – obsahují mnoho tun vody – ale nepadají dolů. Jejich vznik je ovlivněn podobou zemského povrchu na určitém místě. Stoupají a zhušťují se, když tam například je hora. Ale i ovzduší zeměkoule jako celkový organismus ovlivňuje množství, cesty a proudění oblaků. To pěkně ukazují fotografie Země z vesmíru. Oblaky jsou tedy něčím, co spojuje protiklady a vyrovnává je.

Proč vlastně oblaky nepadají dolů? Většinou si tuto otázku neklademe, protože jsme na to zvyklí, ale vlastně je to podivné, vždyť i malé kapičky mají váhu a musely by padat dolů, byť jen pomalu. – Na vzniku oblaku se podílejí všechny čtyři živly: země, voda, vzduch a oheň, neboli teplo. Nejprve je potřeba vzduch, který obsahuje určité množství vlhkosti v rozpuštěné podobě. Když vzduch stoupá vzhůru a tím se snižuje jeho teplota, začínají se srážet malé kapičky vody. Vzduch je jakoby vydechuje. K tomu jsou však zapotřebí zrníčka prachu jako zástupci zemského živlu, jen kolem nich se mohou kapičky tvořit. Ty jsou neseny větrem, ale na místech, kde se vítr utišuje, pomalu padají. Přitom se však dostávají do teplejšího vzduchu a opět se rozpouštějí. Proto nepadají na zem a pokud by se nestalo nic jiného, na zemi by nikdy nepršelo. Viděli bychom jen neustálé proměňování oblaků.

Voda se ve vyšších oblastech chová jinak než na zemi. Zatímco vítr kapičky nese stále do větší výšky, kde je teplota pod bodem mrazu, přesto nemrznou. Jsou takzvanými podchlazenými kapkami. Ve ještě větší výšce probíhá jiný proces, který by na zemi nebyl možný. S přeskočením kapalného stavu se přímo ze vzduchu vykrystalizují ledové krystalky či sněhové vločky. A nyní začíná zajímavá hra: krystalky či vločky pomalu padají níže, a jakmile se dotknou podchlazené kapky, ta kolem nich zmrzne. Vločka je nyní těžší a padá rychleji, a to se opakuje tak dlouho, až se z ní nakonec stane kroupa.

Když je dost těchto krup, buď padají na zem jako krupobití, nebo se rozpouštějí a padají jako silný déšť. Konečně prší. Aby tedy mohl padat déšť, musí oblak sahat až do velkých výšin, neboť tam musí být více vrstev oblaků. Voda se nachází v oblacích v podobě malých kapiček. Ty mají dohromady mnohem větší povrch než stejné množství vody na zemi. Proto se vymaňují z fyzikálních zákonů, které platí na zemi. Oblaky jsou tedy něčím, co se už trochu přibližuje životu, byť přímo živé nejsou. Jsou něčím mezi neživou a živou hmotou.

Oblaky mají různou podobu. První, kdo je klasifikoval, byl Angličan Howard. Goethe od něho převzal toto rozlišení čtyř hlavních druhů a spojil jejich podobu s lidskou duší. První druh se nazývá stratus. Jsou to vrstevnaté oblaky v různé výšce. Většinou pokrývají nebe a pohybují se jen málo. Vyvolávají klidnou až letargickou, občas trochu pochmurnou náladu, a náš pohled se obrací spíše k zemi. Druhý druh se nazývá kumulus. To jsou kupovité oblaky, které se tvoří, když svítí slunce, a je to spíše, jak říkáme, pěkné počasí. Jsou stále v pohybu a neustále se proměňují. S radostí pozorujeme jejich proměnlivé tvary, které podněcují naši fantazii. Jsme jako děti. Tyto oblaky mají tendenci se kupit stále výš a výš. Třetí druh se nazývá cirus neboli řasa. Tyto oblaky jsou z ledových krystalků a putují po nebi ve velké výšce. Jsou velmi jemné až průsvitné, jako se nám jeví nedotknutelná princezna. Goethe o nich básnil: Tak teče ticho to, co dole lehce vznikalo, naposledy nahoru do rukou a klína Otce. Čtvrtý druh se nazývá nimbus neboli dešťový oblak. Nejimpozantněji se ukazuje při bouřce. Kupovité oblaky se kupí stále výš, až se vytvoří mnoho kilometrů vysoká věž. Nakonec se nahoře vytvoří takzvaná kovadlina, která je z ledových krystalků, a už neroste výš, ale do šířky. Dole je mrak teplý a nahoře chladný, což vyvolává velké napětí, které se vybíjí blesky a silnými srážkami v podobě krupobití či přívalových dešťů. Goethe k tomu poznamenal, že je to činně-trpný úděl Země.

Není těžké spatřit v těchto čtyřech druzích oblaků podobnost s lidskými náladami či temperamenty. Stratus je jako flegmatik, kumulus jako sangvinik, cirus jako melancholik a nimbus neboli bouře jako cholerik. V temperamentech působí živly stejně jako v oblacích. Ve flegmatikovi mezi oblaky je to vodní živel, ve sangvinikovi vzdušný, v melancholikovi zemský a v cholerikovi ohnivý. Tak můžeme poznat příbuznost oblaků s našimi životními silami, v nichž jsou živly doma. Ne tak zjevná je příbuznost k jiným duševním gestům, která známe z Obřadu posvěcení. V evangeliu jsme ještě obráceni k událostem na Zemi. To je gesto vrstevnatých oblaků. V obětování se pak obrátíme vzhůru k božskému prapočátku, jako to dělají kupovité oblaky. V proměňování se s božským prapočátkem spojujeme, tak jako jsou mu nejblíž řasové oblaky. A v přijímání se znovu spojíme se Zemí, jako dešťové oblaky osvěžují zemi. Je krásné si uvědomit, že Kristus žije ve sféře těchto proměn, jak venku v oblacích, tak i v duši, a že takto žehná pozemskému bytí. A když my se ve své duši obrátíme vzhůru, vytváříme v sobě cosi jako horu, na jejím úbočí víc prší, tedy požehnání Kristovo se nám daruje ve vší hojnosti.

Frank Peschel

Související články

O vztahu sňatku ke Slovu

Stáhnout jako PDF verzi Svatba neboli svátost manželství je poslední svátostí v jejich celkovém organismu, neboť určitou dobu po svatbě se obvykle narodí dítě a následuje křest…

Číst dále