O vztahu konfirmace ke Slovu
V prvním článku o vztahu křtu ke Slovu jsme se dívali na to, jak se dítě učí mluvit, jak si osvojuje slovo. Má zcela jiný vztah ke slovu než dospělý. Slovo pro něj není pouze označením vnější věci nebo abstraktního pojmu, ale je plné zážitků. V duši dítěte ještě doznívá tvořivá síla božského Slova, ale zcela nevědomky. V pozdějším životě zážitky raného dětství slábnou a dospělý je většinou zapomene. Křest přináší dítěti možnost zachovat si živý vztah ke světu, z něhož přišlo na Zemi, a zároveň sílu znovu si jako dospělý oživovat vztah ke slovu. Doba konfirmace je v tomto vývoji citlivým bodem, kdy se duševní život dítěte může přiklánět na jednu nebo na druhou stranu.
Nejvýraznějším jevem v období puberty je to, že děti začínají hodně kritizovat. Co všechno se jim už nelíbí, zejména na rodičích! Když mají co dělat, odvrknou a často si dělají i to, co chtějí. Dá se v tom vypozorovat nový vztah ke světu a k sobě. Hledají ke všemu osobní vztah a teprve když ho najdou, má konkrétní věc pro ně cenu. Že ten vztah často ještě není tak osobní či osobitý, nehraje velkou roli. Důležitý je pocit, že to tak je. Méně nápadné, ale mnohem významnější jsou pokusy vyjádřit někomu z druhého pohlaví svou náklonnost srdce. Tyto pokusy jsou zpočátku neohrabané a mohou se nakonec schovávat za vulgarismus. Slovo však naopak může vzlétnout až k básnickým vyjádřením. Touha vyslovit lásku je velká, ale velmi plachá. Láska je jemnou rostlinou, ale je nejmocnějším darem, který člověk v tomto období získává. V pubertě se ukazují i první náznaky budoucího osudu.
Konfirmace může v tomto bodě života znamenat velkou pomoc. Obřad začíná jakýmsi zpětným pohledem na dětství. Kněz řekne, že děti přecházejí z dětství do mládí a že je dosud s láskou vedli milí lidé. Chtěli jim ukázat Krista, který zemřel, aby lidské duše mohly žít. Významně zde zaznívá motiv smrti, ale také to, že smrt byla přemožena. Potom se kněz obrací k obrazu Krista a oslovuje ho slovem: Ty. V dětství byl Kristus vždy: On. Najednou se stane někým, na koho se člověk – nyní už i dítě – může obracet jako na blízkého. Stane se někým, ke komu může mít dorůstající dítě opravdu osobní vztah. To vše leží v malém slovíčku: Ty. Osobní vztah je vždy spojen s radostí či bolestí. Ty mají nyní jiný ráz než v dětství. Dítě v pubertě prožívá radosti i strasti mnohem silněji než dříve. Potřebuje v tom najít orientaci. Při konfirmaci slyší: „Ty dárce životních radostí, Ty utěšiteli v životních strastech ...“ Kristus to vše zná, váží si toho a ví, že bez silných pocitů, bez osobního vztahu ke světu nemůže člověk být v plném smyslu člověkem. Děti slyší, že je Kristus chce odteď provázet v radostech a bolestech života.
Obrat v duševním životě člověka, který se odehrává v pubertě, je velmi významný. Je to první krok směrem k tomu, že se člověk sám prostřednictvím slova stane tvůrcem. V dětství dítě napodobuje a učí se. Jeho slovo je ještě odrazem okolí. V pubertě přechází k tomu, že se učí mluvit z vlastní zodpovědnosti. Učí se vyslovit vlastní úsudek, vlastní pocit, vlastní záměr. Již se neučí jen podle okolí, ale podle ideálů, které ho dokážou osobně nadchnout. Když se podaří přiblížit dětem během přípravy na konfirmaci Krista jako nejvyšší ideál, mohou v něm najít skrze zážitek konfirmace „své světlo, svou sílu, svého nejvyššího vůdce, svého utěšitele“. V Kristu je slovo živé, vědomé a zodpovědné, a je také tvořivé. Je pravdivé i láskyplné. Slovem Kristovým se mladistvý může učit, jak má sám zacházet se slovem, a tak vrůstat do plného, zodpovědného lidství.
Frank Peschel