O vztahu Obřadu posvěcení člověka ke Slovu
Poslední článek hovořil o vztahu konfirmace ke Slovu. Ve Společenství křesťanů je konfirmace vždy spojena s Obřadem posvěcení člověka, který mladí lidé poprvé prožívají v plnosti, včetně přijímání. Otevírá se jim tak cesta, aby se k osobnímu vztahu ke slovu postupně přidal i osobní vztah ke Slovu, k Logu, tedy k božským tvořivým silám, které se nám nejprve zjevují v řeči. Totéž samozřejmě platí pro každého člověka, bez ohledu na to, zda konfirmaci přijal, nebo ne.
Aby se to mohlo naplňovat, je neodvratnou zásadou, že slovo zní při celebrování z úst skutečného člověka, a nikoli prostřednictvím technických zařízení. Teprve tak může být slovo živé. Člověk, který text čte nebo o něm přemýšlí, může samozřejmě také prožít určitý zážitek, ale ten bude o něco méně skutečný než při celebrování. Možná tak pochopí některé nejasné místo nebo prožije krásu textu či něco podobného, ale jde o osobní, byť často velmi krásné zážitky. Při celebrování se však odehrává něco objektivního. Zúčastňují se ho jakoby z druhé strany duchovní bytosti, takže obřad nepřináší pouze duševní povznesení, ale je světovým dějem.
To vyžaduje jistou vážnost a odpovědnost, nejprve samozřejmě ze strany celebrujícího kněze. K přípravě na kněžské svěcení patří, že kněz získá určitou citlivost pro tuto stránku celebrování. Časem se z toho může vyvinout jasnější vědomí, případně jakási spolupráce člověka se světem duchovních bytostí. I ten, kdo obřad „pouze“ poslouchá, může podle toho, jak má vyvinuté vnitřní smysly, rozvinout totéž vědomí. To však není nutné. Už samotná účast má význam.
Jak se tedy odehrává ono oživování našeho vztahu ke slovu, abychom v něm někdy začali vnímat Slovo neboli Logos? Obřad posvěcení člověka má čtyři velké části, v nichž se nám vždy může otevírat zážitek jiné stránky slova. První částí je zvěstování evangelia. Tu jsme ještě blízko běžnému životu, kde nám slovo v jistém kontextu něco sděluje. Dává to smysl. V evangeliu je to podobné, ale smysl se oproti běžnému životu rozšiřuje. Když například slyšíme o „osudech“ semen, která rozsévá rozsévač, víme, že se nevztahují k vnějším semenům, ale ke Kristovu slovu. „Osudy“ semen jsou obrazem osudu Kristova slova v lidských duších. Vnější dění obrazem ukazuje na něco skrytého, neviditelného, co má však velký význam pro růst naší duše. Nebo když slyšíme větu: „Já jsem světlo světa“, víme, že se nevztahuje ke vnějšímu slunci, jak ho vidíme očima. Věta nás vyzývá k hlubšímu přemýšlení. I když evangelium vypráví o vnějších událostech, je v nich vždy i jistý hlubší, duchovní smysl, který neosloví jen rozum, ale také cit a vůli.
Ve druhé části Obřadu posvěcení, při obětování, se nám otevírá nová zkušenost. V této části je text stále stejný, takže ho po určité době známe a nemusíme tolik věnovat pozornost jeho obsahu. To usnadňuje pozorování, že slovo nemá jen smysl, ale také sílu. Tato síla se projevuje v různých rytmech, jako jsou například jamb, trochej a další. Prostřednictvím rytmů pozorujeme, kdy se něco jakoby zhušťuje či uvolňuje, stoupá či klesá a podobně. V běžném prozaickém textu to nehraje roli, v básni však ano. Rytmus zprostředkovává jistou náladu: lehkost či tíhu, zhušťování či uvolňování. V těchto náladách se zjevuje působení živlů, jak je můžeme pozorovat například na oblacích: stratus – tíha, kumulus – lehkost, cirrus – klid, bouře – dramatičnost. Text obřadu při obětování není zvlášť rytmický, ale dýchá v atmosféře těchto různých rytmů. Slovo se tak jeví živější a tvořivější a zjevuje nám první oblast nadsmyslových sil, které ve slově působí.
V další části, při proměňování, se přibližujeme sféře, která otevírá opět jinou kvalitu: zvnitřnění. Můžeme pozorovat, že na začátku této části nastává stále hlubší ticho, jako by se duše přítomných nevědomky připravovaly, aby dokázaly zaslechnout něco, co je možné „slyšet“ až za tichem. Jakému světu se tím přibližujeme? Je to svět skutečného duševního zvnitřnění, které se ve slově projevuje prostřednictvím samohlásek. Nejzřetelněji se zjevuje v citoslovcích: ó, á, ú a dalších. Jsou to čistá duševní gesta. Krátce po začátku proměňování zazní v textu několikrát velmi výrazně slovo: On. Zaznívá v něm celá oddanost Kristu, úcta a otevřenost vůči jeho přítomnosti. To je jeden příklad, kde tuto vnitřnost můžeme jasně uchopit. V podstatě je celá část proměňování předchystána touto náladou a slovo začíná jakoby vnitřně žít.
V poslední části Obřadu posvěcení se duší přibližujeme sféře, kde působí nejmocnější síly slova, neboli samotného božského tvořivého Slova. Zjevují se nám ve souhláskách: b, n, v a všech dalších. V každé souhlásce se vyjadřuje jakýsi tvořivý pohyb, který zanechá něco jako tvar. Ten může být vnější nebo duševní. V hebrejštině má hláska „b“ jméno „beth“, což znamená „dům“. Krásně vyjadřuje pohyb vytváření vnitřního prostoru. Něco podobného vyjadřuje například slovo „balit“. Hláska „n“ vyjadřuje krátký dotyk a vyskytuje se ve slovech a slabikách negace: „ne, ne-“. Ale i u něčeho „nového“ je třeba opustit dosavadní místo. Hláska „v“ vyjadřuje plynoucí pohyb: „vítr věje“. To jsou jen náznaky, které si můžeme oživit například prostřednictvím eurytmie. V poslední části Obřadu posvěcení však – nevědomky nebo už vědoměji – žijeme ve sféře, kde mají tyto síly souhlásek svůj domov. Čím vlastně jsou?
Dnešní člověk už obvykle neví o tom, že se za hláskami skrývají božské bytosti, které kdysi měly i skutečné jméno. Kdysi v dávných dobách – tak to Rudolf Steiner jednou řekl kněžím – se lidé k nim chovali velmi nenáležitě, očíslovali je jako vězně a zapomněli na jejich božský původ. Řeč se následkem toho stala pouhým obyčejným nástrojem pro vyjádření vnějších pozorování nebo abstraktních myšlenek. Dnes však nastal čas, aby lidstvo znovu získalo toto poznání o vysokých božských bytostech, které ve spolupráci stvořily svět v jeho nesmírném bohatství.
Jakoby výtěžkem celého pozemského stvoření je lidské tělo s krví, proudící v něm. V Obřadu posvěcení člověka jsou zastoupeny chlebem a vínem. Když se s nimi spojíme, přijímáme „výtěžek“ celého stvoření a tvořivé bytosti mohou znovu ožít v nás jako Slovo. Obřad posvěcení člověka se nám ukazuje jako cesta vedoucí k nejvyšším silám Slova, které zpočátku cítíme, ale stále více můžeme chápat i plným vědomím.
Frank Peschel